OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudebního fanouška, odkojeného hudbou devadesátých let a postiženého fascinací elektronického big beatu v podání průkopníků z THE PRODIGY, současná tvář britské legendy potěší jen stěží. Naproti tomu, pakliže si tuto svéráznou trojici zapsal na seznam svých oblíbených kapel až při vydání 6 let starého počinu „Invaders Must Die“, neměl by mít s novinkou výraznější problém.
„The Day Is My Enemy“ totiž sebevědomě šlape ve stopách svého předchůdce, jenž ve své době dokázal velmi elegantně propojit starou, optimisticky naladěnou tvář známou z debutu „Experience“ s hutným a notně obhroublým beatem, definovaným evergreenem „Smack My Bitch Up“. Tento polovičatý návrat ke kořenům, obohacen nezvykle pestrým pojetím po ambivalentně přijatém „Always Outnumbered, Never Outgunned“, zaslouženě sklízel vavříny.
Furt stejní a přitom neustále proměnliví
Od prvního bucharu úvodní, titulní písně je zřejmé, o kom je řeč, a je zhola jedno, že hlavní dominantou není ústřední trojice, ale vokál Martiny Topley-Bird. Zvuk je téměř identický jako na „Invaders Must Die“. Hlučný, praskavý, agresivní s kladeným důrazem na syntetiku. Co však je již na první poslech zřetelné, je zpěvnější uchopení písní. Definitivně pryč jsou dlouhé monotónní plochy s opakujícím se sloganem. Častokráte se setkáte s klasickou kombinací sloky a refrénu. A nezní to věru zle.
Na druhé „Nasty“, první vypuštěné vlaštovce z letošní kolekce, je tento fakt dobře slyšitelný. Pravda, trošku nám motiv drhne z hlediska originality, ale tato pocta legendární „Breathe“ má i v dnešní době své místo na disku. Také další taneční kusy „Rhytm Bombs“ se skvělým hostováním Flux Pavilion, třaskavá „Destroy“ či přímo nasraná „Wall Of Death“ k současným PRODIGY neodmyslitelně patří a je jen dobře, že ani tyto skladby netahají za kratší konec. Jistě, najdou se i slabší kusy, kupříkladu „Ibiza“ s rapující slokou hází svou laciností hrách na stěnu, ale při své krátkosti tolik neirituje.
Za hlavní devízu nahrávky však považuji spíše netradiční skladby. Stejně jako na předchozí desce jsem oceňoval svérázné uchopení „One Way Glass“ v podobě „Stand Up“, i na letošním kotoučku nacházím hned několik stylově krapet jinak zaměřených, nicméně skvěle padnoucích písní. Nejzářnější příklad budiž dramaticky vystavěná instrumentální tryzna „Beyond The Deathray“, v níž se klavírní motiv přetahuje o pozornost s pazvuky syntetizátorů. Vrcholem pak zůstávají položky inklinující k závěru alba. Zpěvná „Medicine“ s orientálním motivem a především fantastická „Invisible Sun“ představují tandem toho nejsilnějšího, co v rukách tato nevyzpytatelná trojice třímá.
„The Day Is My Enemy“ je kapelou avizovaná jako nejtemnější a nejagresivnější položka diskografie. Ačkoliv mám za to, že v případě temnoty jen těžko překoná revoluční „The Fat Of The Land“, a ani v případě kvality materiálu se tomuto klenotu těžko přiblíží, stále zde můžeme mluvit o soběstačnosti a určité kvalitě, kterou jen tak někdo nemá. Přestože THE PRODIGY již úplně rezignovali na posouvání hranic hudby, stále dokážou jednou za čas vydat poutavý materiál, který sám o sobě obstojí bez úšklebků, bez vzdychání nad nostalgickou minulostí a který se díky přirozené chytlavosti má potenciál uchytit v mechanice na několik měsíců. A to v dnešní době rozhodně není málo.
Jestliže nedočkavě vyhlížíte okamžik, kdy se THE PRODIGY konečně odkopou, tak si ještě nějaký čas počkáte.
7,5 / 10
Keith Flint
- vokály
Liam Howlett
- programovní, klávesy, syntezátory, turntable
Maxim Reality
- vokály
1. The Day Is My Enemy
2. Nasty
3. Rebel Radio
4. Ibiza
5. Destroy
6. Wild Frontier
7. Rok-Weiler
8. Beyond The Deathray
9. Rhythm Bomb
10. Roadblox
11. Get Your Fight On
12. Medecine
13. Invisible Sun
14. Wall Of Death
15. Rise Of The Eagles
The Day Is My Enemy (2015)
Invaders Must Die (2009)
Always Outnumbered, Never Outgunned (2004)
The Fat Of The Land (1997)
Music For The Jilted Generation (1994)
Experience (1992)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Take Me To The Hospital, Cooking Vinyl
Stopáž: 56:12
Produkce: Liam Howlettt, Neil McLellan
Zdá sa, že Liam Howlett už nikdy nezopakuje svoju skladateľskú invenčnosť z deväťdesiatych rokov. Keď si odmyslíte, že táto kapela má za sebou "Music for the Jilted Generation" (1994) a "The Fat of the Land" (1997), je ich aktuálna poloha o niečo stráviteľnejšia.
Podarené kúsky (prvá a posledná skladba) zapadnú v záplave mačo rytmov a pokrikovania Maxima a Keitha Flinta. Ak by to bolo len EP, bola by to svieža nahrávka.
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.